Večer jsme se rozhodli, že pro cestu do Lvova nakonec využijeme brzké vlakové spojení "električkou".
Protože vlak jel opravdu velmi brzy (další pak jel naopak pozdě odpoledne a ve Lvově by byl až kolem desáté), objednali jsme si na cestu taxi.
Cesta proběhla příjemně. Sedadla byla sice užší, ale pohodlná. Přestože recepční mluvila, že oni jezdí tak, že si lístek koupí až ve vlaku,
nejste-li vysloveně dobrodruzi, tuto variantu spíše nedoporučuji a doporučuji si koupit lístek v pokladně. Moc mi nepřipadalo,
že by to bylo až tak jednoduché (alespoň druhá třída je silně místenková).
Ve Lvově bylo první překvapení to, že taxi k hostelu nebylo 10-20 UAH (jak stálo v popisu hostelu),
ale 40 a více (obešel jsem pár taxíků a s nižší cenou jsem se nesetkal). Možná hřeší na to,
že ve Lvově přestavují tramvajové tratě (takže aktuálně tramvaje nejezdí).
Z ulice byl na první pohled hostel zajímavý tím, že je v historické budově.
Bohužel to byl můj poslední příjemný pocit z hostelu. Ještě v předsíni před recepcí
nás praštil přes nos šílený zápach, to nás mělo varovat. Pokoj ještě nebyl uvolněn, tak jsme se jen nahlásili a
nechali si tam po dohodě věci a šli na prohlídku Lvova. Do centra to odtud bylo docela kus.
Po cestě jsme šli kolem místního varhaního sálu. Právě tam byla zkouška pěveckého sboru, tak nás tam nepustili.
Domluvili jsme se však, že se stavíme kolem 6. hod večer, že nám vrátná vše ukáže a budeme-li mít štěstí,
bude tam cvičit varhanice, se kterou by se dalo dohodnout, že bychom si ji chvíli poslechli.
V samotném centru je mnoho různých kostelů (mj. arménský - jak jsme se později dozvěděli v Kievě,
Arméni ve Lvově skupují různé objekty a mnohdy i nákladně je restaurují). Po základní obhlídce jsme
se vydali zpět na hostel ubytovat se. "Privat" nebyl nic moc, ale říkal jsem si,
že noc tu zvládneme (když už je objednán). Po ubytování jsme se šli podívat na varhaní sál.
Vrátná jak slíbila, tak nás provedla s patřičným výkladem. Bohužel varhanice cvičit nepřišla.
Varhany jsou z bývalé NDR a instalovali je Češi. Pro mne největší kuriozitou bylo to,
že sál slouží o víkendech a svátcích jako kostel. To by nebylo až tak kuriozní. Ta spočívala v tom,
že na jedné straně sálu byly varhany, kde hrací stůl je na jevišti pod varhanami a oltář kostela
přesně na opačné straně. Opěradla sedadel (lavic) se překlopila na jednu nebo druhou stranu, podle toho,
zda byla právě mše nebo varhanní koncert. Bohužel někteří již byli uchození a tak jsme šli na hostel.
Jestliže postel v prvním pokoji nebyla nic moc, "rozkládací" dvoulůžko s drátěným roštem
(drátěnku znám z vojny, pro dvojpostel však jsem viděl poprvé)stálo za to. Také jsme cítili zápach ze světlíku.
Doufali jsme, že to do rána přežijeme a další den jedeme dál.
Nejsem ani spisovatel ani cestovatel, mnohé mé názory mohou být silně subjektivní.
Doufám však, že mé poznámky z cest mohou být užitečné pro obdobné turisty,
kteří dávají z různých důvodů přednost individuální turistice.
O navštívených místech pak najdete mnoho dalších informací na internetu z jiných zdrojů.
Osobně dávám přednost hostelům z důvodu, že nepožaduji extrémní pohodlí
(pod stanem na festivalech těžko bude větší) a dávám přednost neformálnějšímu přístupu,
častější individuální dostupnosti wifi internetu, kuchyňce a dalším přednostem hostelů.