Opět jsme se více prospali a po snídani odjíždíme do Kjóta. Ve vlaku si ještě uvědomuji, že informace vytištěné z internetu jsem zapoměl na hotelu. Nemáme zrovna štěstí na spojení a tak do Kjóta přijíždíme něco po poledni. Zde hledáme turistické informace. Nakonec je po delší době nacházíme v 2.patře budovy nádraží. Zde jsme obdrželi mapu a na jejím základě si jdeme koupit denní jízdenku na městskou dopravu (na kancelář, kde ji prodávají jsme narazili i dříve a známe jimi inzerovanou cenu 1200 jenů/os/den). Po koupi se pořádně dívám na mapu, kterou jsme obdrželi na informacích a posléze i k jízdence a zde zjišťuji, že by měla existovat jízdenka pouze na městský autobus (tj. mimo metro) za 500 jenů/os/den a autobus by po městě bohatě stačil. No nic ″za blbost se platí″. No tak jsme aspoň využili metro k urychlení cesty na hrad. Na rozdíl od Hiroshimy zde je placený vstup i do zahrad (ano platí i na vstup do vlastního hradu, dle mého lajckého soudu však je hrad výrazně slabší než v Kumamoto). Po drobném zklamání z tohoto hradu jedeme ke ″Zlatému pavilónu″ - expresní autobus nám ujíždí před nosem. Zde absolvujeme prohlídku (placený vstup). Toto za zhlédnutí stojí (i když je asi lepší si najít jiný den než sobotu odpoledne, kdy je zde neskutečné množství lidí). Odtud jedeme ke ″stříbrnému pavilónu″. Jak je zvykem, expresní autobus nám opět ujíždí před nosem, sedáme tedy na obyčejný. Po cestě začíná pršet a přechází to v docela slušný liják. Z autobusu vystupujeme do slušného deště. Přes baťůžek dáváme integrovanou pláštěnku a vyrážíme památku hledat. Mapa bohužel není dost podrobná, z naší zastávky je dosti slabé značení (tedy téměř žádné), takže postupně začínáme trochu bloudit. Nakonec nacházíme u ″druhé″ říčky stezku pro chodce a cyklisty, na které objevujeme ukazatel na ″stříbrný pavilón″. Pomalu přestává pršet. Podle nalezených ukazatelů nakonec ″stříbrný pavilón″ nacházíme, bohužel již po zavírací době.
V tento moment se snad smolný den láme a obrací v lepší. Nejdříve jsme se prošli po okolí a navštívili jsme alespoň místo přání a jeho okolí. Odtud jsme natrefili na parádní restauraci, kde jsme si každý dali dle výběru dle modelů menu (polévka a rýže s přílohou a oblohou). Dále jsme jeli do čtvrti Gion. Zde již bylo dosti velké srocení lidí na schodech do místního chrámu a kolem silnice poblíž. Vzhledem k tomu, že se zatím nic zásadního nedělo, prohlédli jsme si nádvoří chrámu. I zde bylo velké množství lidí a byli jsme mj. svědky i toho, jak několik lidí ″žádalo″ o štěstí (po zaplacení příspěvku chrámu daná osoba zazvoní na k tomu určený zvonec, 2x zatleská a se spojenýma rukama v duchu projeví přání, které si přeje, aby se splnilo). Pak jsme se přidali k sedícím na schodech a čekali, co se bude dít. Po chvíli jsme viděli, jak ulicí jde velký průvod duchovních. Poté jsme se vydali projít po místních uličkách. Je tu opravdu živo a zážitek stojí za to. Jen si říkáme, že přece i v Osace by mělo být něco takového - proti tomuto je to, co jsme objevili kolem stanice Osaka docela nic. Na rozdíl od Hiroshimy zde navíc ještě hrají různí pouliční umělci. Cestou ještě potkáváme několik průvodů. Nakonec sedáme na autobus (na něj stojí cestující spořádaně ve frontě a vstup do autobusu organizuje uniformovaný člověk). Cesta do Osaky proběhla bez problémů. Na hotel přijíždíme něco kolem půlnoci.
Nejsem ani spisovatel ani cestovatel, mnohé mé názory mohou být silně subjektivní.
Doufám však, že mé poznámky z cest mohou být užitečné pro obdobné turisty,
kteří dávají z různých důvodů přednost individuální turistice.
O navštívených místech pak najdete mnoho dalších informací na internetu z jiných zdrojů.
Osobně dávám přednost hostelům z důvodu, že nepožaduji extrémní pohodlí
(pod stanem na festivalech těžko bude větší) a dávám přednost neformálnějšímu přístupu,
častější individuální dostupnosti wifi internetu, kuchyňce a dalším přednostem hostelů.